Syndrom vyhoření a jak proti němu bojovat
Vydáno 22.10.2016 
Pomoc v domácnosti
Veronika Kotková
Syndrom vyhoření je v západní společnosti relativně častým jevem. Abychom poznali, jestli trpíme nějakou nemocí, musíme o ní být informováni. Mnozí z těch, kdo pečují o jinou osobu, nemají ponětí o tomto syndromu a nedokážou si pomoci. O čem je tedy řeč a jak tomuto syndromu předejít?
Syndrom vyhoření (burnout syndrom) není doslova nemoc, jedná se spíše o psychický stav popisovaný jako naprosté vyčerpání, vyhasnutí. Považuje se za reakci na mimořádně zatěžující práci, která vede k úplnému vyčerpání emočních, duševních a fyzických sil. Je to stav pocitu beznaděje, kdy má člověk pocit, že „už nemůže dál“. (Holeksová 2002, s. 26)
Rizikové skupiny:
- Pomáhající profese (zdravotní sestry, lékaři, učitelé, asistenti, ošetřovatelé, pracovníci neziskových organizací atd.).
- Lidé pracující s člověkem v nouzi či krizi (sociální pracovníci, policisté, terapeuti atd.).
- Osoby pečující o své blízké (rodiče pečující o děti se zdravotním postižením, partneři a další rodinní příslušníci pečující o blízké).
Fáze syndromu vyhoření
- Nadšení: Pečující osoba má vysoké ideály, jak bude o svého blízkého pečovat s plným nasazením a přesvědčením. Pečující chce realizovat co nejkvalitnější a nejlepší péči. V této fázi se u pečujících osob ještě objevuje velká osobní angažovanost.
- Stagnace: Počáteční očekávané nadšení a motivace časem otupí, pečující začínají pomalu slevovat ze svých původních ideálů, protože se je nedaří plně realizovat. Požadavky nemocného začínají pomalu pečujícího příbuzného obtěžovat a především unavovat.
- Frustrace: Rodinný pečující prožívá těžkou deziluzi. Péče o blízkého pro něj představuje velké zklamání a vnímá jej negativně.
- Apatie: Mezi rodinným pečujících a nemocným může v této fázi vzniknout nepřátelství stupňující se až v nenávist. Pečující se snaží dělat jen nejnutnější věci a snaží se vyhnout jakékoliv komunikaci s blízkým.
- Vyhoření: V tomto stavu naprostého vyčerpání dosáhl pečující plné neangažovanosti, ztratil smysl své práce, trpí cynismem, psychickými a fyzickými obtížemi. (Tošnerová, Tošner 2002, s. 69)
Jak proti vyhoření bojovat?
Prvním krokem je uvědomit si, že něco není v pořádku a začít situaci řešit. Základem je neklást na sebe příliš vysoké nároky. Musíte si uvědomit, že nikdo na světě není dokonalý a že je normální, že chybujete. Nelze přebírat zodpovědnost za všechno a za všechny. Základním stavebním kamenem je také naučit se říkat „ne“ a hledat si čas i sám pro sebe, věnovat se pravidelně svým osobním zájmům a koníčkům. Důležitý je také kontakt s jinými lidmi, to znamená setkávat se s přáteli a rodinou a vyhledávat u nich emocionální podporu. Nic nepomůže tak, jako se někomu svěřit se svými problémy a trápením. Pokud máte pocit, že na podobné záležitosti nemáte čas a cítíte se zavalení, není nic jednoduššího než vyhledat profesionální pomoc do domácnosti. V našem katalogu naleznete mnoho firem, které nabízejí širokou škálu služeb, od úklidu, až po odbornou zdravotní péči a sociální službu určenou pro pacienty v domácím prostředí.
Osobní zkušenost se syndromem vyhoření
Pro ilustraci uvádím výpověď ženy publikovanou v diplomové práci Martiny Pasekové Emoční zátěž osob pečujících o rodinného příslušníka s Alzheimerovou chorobou, která měla s tímto syndromem osobní zkušenost.
A.B.: V době, kdy jsem začala o maminku pečovat, jsem byla na mateřské dovolené s druhou dcerou, takže pro mě bylo samozřejmostí vzít si maminku k nám a starat se vedle dětí i o ni. V té době jsem si myslela, že bych ji nikdy do domova nebo ústavu nedala – tyto myšlenky přišly až později, až jsem byla sama totálně vyčerpaná a nemohla jsem se postavit na nohy. Nikdo jiný z rodiny neřešil, kdo se o maminku postará, oba bratři pracují a mají svoje rodiny, takže péče automaticky padla na mě, ale já jsem byla ráda, že mamince můžu vrátit to, že o nás pečovala sama, když nás otec opustil. Byli jsme malí, když se na nás vykašlal. Chtěla jsem mamince oplatit, co nám v životě dala. Ale pak ke konci už to nešlo. Nemohla jsem ráno vstát, chtěla jsem jenom spát a nic jiného.
M.P.: Nechtěla jste alespoň, aby se v péči o maminku s Vámi někdo střídal?
A.B.: Ne, ze začátku ne, to všechno přišlo až časem, kdy jsem na tom byla psychicky špatně. Nevěděla jsem, co péče o takto postiženého člověka obnáší. Sice jsem vystudovala dva roky sociální práce v Ostravě, ale nikdy jsem v sociální oblasti ani ve zdravotnictví nedělala, hned po škole jsem nastoupila jako vychovatelka do družiny. Ale říkala jsem si, že je to moje maminka a že jí budu pomáhat až do konce. Bohužel jsem to nedokázala. Dokonce jsem začala kouřit, což jsem vždycky odsuzovala a manželovi jsem za to nadávala. Už se to nedalo vydržet, ten stres byl šílený, pořád mi utíkala z bytu, dvakrát ji dovedli policajti, pořád se jí ztrácely věci, obviňovala mne, že jsem jí ukradla peníze, peřiny, povlečení. Křičela, byla agresivní, pak už jsem nemohla ani fyzicky, pořád ji zvedat, přetahovat k záchodu, do koupelny, neměla jsem sílu. (Paseková 2012, s. 52–53)
Pomocí testu můžete zjistit, zda vás ohrožuje syndrom vyhoření: zde nebo zde.
Zdroje:
HOLEKSOVÁ, T., Ležící člověk v domácím prostředí. Praha: Grada Publishing, 2002
TOŠNEROVÁ, T., TOŠNER, J., Syndrom vyhoření. Praha: Hestia, 2002
PASEKOVÁ Martina, Emoční zátěž osob pečujících o rodinného příslušníka s Alzheimerovou chorobou, Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012
„Syndrom vyhoření“ na Alfabet.cz, dostupné na: http://www.alfabet.cz/…rom-vyhoreni
Foto: pixabay.com
Tagy: burnout, osobní zkušenost, syndrom vyhoření