Ageismus aneb věková diskriminace

Vydáno 30.11.2015 Péče o seniory Veronika Maschková

„Ageismus – neboli věková diskriminace je ideologie založená na sdíleném přesvědčení o kvalitativní nerovnosti jednotlivých fází lidského životního cyklu. Opravdu to tak je?

V průběhu času se objevila celá řada nových definic, zejména se snažících celý pojem zpřesnit, respektive rozšířit o celé spektrum „věku“ – tedy i na osoby mladší.

Původní a dodnes pravděpodobně nejrozšířenější definice ageismu hovoří o stereotypizování a diskriminaci lidí pro jejich stáří. Pojem bývá někdy opisován synonymem „věková diskriminace“ nebo „diskriminace na základě věku“.

Obyvatelstvo České republiky, tak jako i jiných zemí, stárne a blíží se k momentu, kdy v něm budou lidé nad 65 let tvořit téměř jednu čtvrtinu. Tato skutečnost se v období vrcholné modernity snoubí s dalšími změnami v sociální realitě na makro i mikro úrovni (globalizace, hodnotové změny, variabilita životních cyklů a stylů, individualizace rizik, konzumní kultura). I biologicky podmíněné stárnutí jedince a demografické stárnutí společnosti se v interakci s těmito novými skutečnostmi mění a některé změny samo determinuje. Stáří se stává multidimenzionálním prostorem, ve kterém se mísí sociální, ekonomické, kulturní a psychologické vlivy, a v němž se odehrává jedna z výjimečných a neopakovatelných zkušeností životního cyklu.

Jednou ze změn, které stáří v moderní společnosti doprovází, je výrazná změna jeho sociálního statusu. V moderní společnosti došlo ke snížení sociálního statusu stáří, mnohdy až na tak nízkou úroveň, že se začíná hovořit o diskriminaci seniorů z důvodů věku – ageismu.

V roce 1975 Butler ve své knize „Why Survive? Being Old in America“ pojem rozpracovává a v roce 1979 byl „ageismus“ poprvé zahrnut do slovníku „The American Heritage Dictionary of the English Language“. V sociální gerontologii se s konceptem však začíná intenzivněji pracovat až počátkem 90. let 20. století. Ke konci tohoto období se ageismus dostává i do diskurzu veřejného. Původní a dodnes pravděpodobně nejrozšířenější definice ageismu hovoří o procesu systematického stereotypizování a diskriminace lidí pro jejich stáří. Pojem bývá někdy opisován synonymem „věková diskriminace“ nebo „diskriminace na základě věku“.

Koncept ageismu se pomalu dostává i do českého odborného diskursu. Některá dílčí témata ageismu, jako jsou mýty a stereotypy o stáří. Závažným tématem teorie ageismu jsou tzv. vícenásobná rizika. Vyjadřují ideu, že ageismus má tendenci se vyskytovat v kombinaci s dalšími formami diskriminace. Palmore (1999) ve svém výzkumu sledoval koincidenci vlivu diskriminace na základě pohlaví a rasy došel k závěru, že u některých sledovaných proměnných je ageismus silnější než rasismus nebo sexismus, u jiných je tomu naopak. Na základě dat se v roce 2005 přítomnost vícenásobných rizik potvrdila i v českém prostředí.

Riley svým teoretickým přístupem k fenoménu věku v sociálních systémech a k věkové strukturaci životního cyklu položila základ vědeckého přístupu k ageismu jako ne pouze psychologickému nebo později politickému předmětu, ale především předmětu sociologickému.

Význam věku je podtrhován zejména v tzv. věkových normách. Ty jsou obvykle chápány jako kolekce sociálních norem představujících pravidla pro chování vázané na určitý věk, a stejně jako jiné normy mají tři základní charakteristiky: jsou sdílené, jsou povinné (obsahují implicitní nebo explicitní sdělení „musíš“) a jsou podpořeny pozitivními nebo negativními sankcemi.

Věkové normy definují jak věkově-vhodné chování, tak každodenní činnosti, anebo časování a následnost významných životních událostí, tj. tranzicí mezi sociálními rolemi (sňatek, rodičovství, důchod, ale i smrt). Teorie věkových norem však dosud nebyla s teorií ani výzkumem ageismu dostatečně provázána.

Dosavadní sporadický výzkum ageismu se zaměřoval především na kvantitativní popis vybraných forem věkové diskriminace, nikoliv na exploraci kvalitativních diferenciací fází životního cyklu nebo hlubší souvislosti ideologie věkových norem a jejich sankcí.

Je-li ageismus zakořeněn uvnitř sociálních systémů, pak hovoříme o společnostech s tendencí k věkové segregaci, kde je chronologický věk považován za kritérium pro vstup, výstup nebo participaci na sociálních rolích. Takové společnosti se nezřídka potýkají s plýtváním lidského potenciálu a jsou kritizovány pro omezování rovného přístupu k právům.

Přestože je zdravotnictví a sociální systém pod největším tlakem perspektivně stárnoucích společností, je zde problematika věkové diskriminace téměř tabuizována. Naopak s jedním z nejexplicit­nějších a nejlépe dokumentovaných projevů věkové diskriminace se můžeme setkat na pracovním trhu, přičemž řada seniorů nemusí sebe sama identifikovat jako oběť diskriminace na základě vyššího věku, neboť sami se necítí být „v letech“.

Identifikovat ageismus pouze kvantitativními metodami tak bývá obtížné či nedostačující. Přitom můžeme reálně předpokládat, že různé skupiny osob (seniorů) budou věkovou diskriminací postihovány různým způsobem.

Zdroj: Helpnet; upraveno