Taxi bez bariér stále pomáhá užít si festival Colours of Ostrava

Vydáno 31.8.2015 Péče o osoby s hendikepem Veronika Maschková

Taxi bez bariér stále pomáhá užít festival Colours of Ostrava Colours of Ostrava – tato tři slova stačí a spoustě lidem se objeví úsměv na tváří, z něhož lze číst teplo, pohodu a barevnou chuť Ostravy.

Taxi bez bariér stále pomáhá užít si festival Colours of Ostrava

Tu v sobě cítila i akční Veronika Vítková, devětadvacetiletá firemní právnička, která byla na festivalu. A to, že se pohybuje pomocí elektrického invalidního vozíku, ji o zážitky nikterak neochudilo, ba právě naopak. Pomohl jí k tomu projekt Colours bez bariér, který na festivalu funguje čtvrtým m rokem. Jeho hlavním cílem je usnadnit handicapovaným pohyb a orientaci na festivalu. Nejvyužívanější službou projektu je Taxi bez bariér zajišťující rozvoz vozíčkářů zdarma v rámci celé Ostravy.

Na festivalu Colours of Ostrava jsi byla poprvé. Proč až teď? Už má svou historii, dobrou pověst, atmosféru a podobně. Jezdila jsi na jiné festivaly?

O festivalu Colours of Ostrava jsem slyšela samozřejmě už dávno a měla jsem ho zafixovaný jako akci, na kterou se chci jednou podívat. Jsem moc ráda, že se mi to povedlo, protože barevnou chuť Ostravy v sobě cítím ještě teď. A povedlo se mi to hlavně díky Honzovi – osobnímu asistentovi, který tam byl se mnou. Pravidelně jsem s rodiči jezdívala na MFF do Karlových Varů, kde jsme byli čtyřikrát po sobě. Festival má také neuvěřitelnou atmosféru a s rodiči to bylo v pohodě, protože já i mamka máme moc rády filmy. Táta už sice méně, ale hrdinně to s námi snášel. Hudební festival si však s rodiči představit nedokážu. Mají naprosto jiný hudební styl, nebavilo by je to. Navíc jsem si chtěla vyzkoušet jet někam svobodně a na vlastní pěst. Brala jsem to jako dobrodružství. Coloursy jsou tedy symbolem a prozatímním vrcholem mého osamostatňování se a svobody. Mám těžší handicap, potřebuji asistenci 24 hodin denně, s čímž souvisí spousta dalších praktických i technických věcí. Jednou je finanční ohodnocení asistenta. Finanční podpora od státu je v mém případě naprosto nedostačující, takže není jednoduché najít fajn osobního asistenta, který by byl i trošku má krevní skupina, přičemž by mě také zvládl například přenášet… Coloursy jsou výjimečné i v tomto ohledu – byla jsem tam s kamarády a zvládli jsme to!

Jak jste se se svým osobním asistentem seznámili a po jaké době jste byli sehraným týmem?

Přes inzerát. Sehrávat jsme se začali zhruba po třetí asistenci a důležitými mezníky byly zážitky z terénu – například oslava Silvestra v klubu až do rána…

Co se Ti na festivalu nejvíc líbilo? Kde jsi strávila nejvíc času – hudba, divadlo, workshopy, diskuzní fóra a další?

Nejvíc času jsme ale trávili u hlavní stage České spořitelny, kde byl betonový povrch a drobný štěrk, a u Gongu, kde byl také betonový povrch, takže tam se jezdilo naprosto bez problémů. Tam jsme také proto převážně odpočívali. Největším zážitkem festivalu byla pro mě francouzská šansoniérka ZAZ. Dostala jsi se svým „elektrickým miláčkem“ všude, kam jsi chtěla a potřebovala, nebo byl nějaký problém? Mrzelo Tě, že něco neuvidíš? Problém mi dělal štěrk a nerovný terén, ale dalo se to zvládnout. Jeden známý vozíčkář mi říkal, že ne všechny stage jsou přístupné pro vozík. Takovou osobní zkušenost nemám. Je-li to ovšem tak, je to určitě škoda.

Vylepšila bys něco na festivalu ve službách, pomoci a zázemí pro vozíčkáře?

Pro vylepšení mě napadají jen gumové pásy na místa, kde je štěrk. To je tak jediné. Chtěla bych vyzdvihnout projekt Colours bez bariér a BB taxi, které nám velmi pomohlo. Nejsme z Ostravy a ubytování jsme měli šest kilometrů od areálu, navíc neznalí okolí a podobně. Byla to opravdu velká pomoc. I lidé, kteří pomáhali vozíčkářům, byli úžasní. Myslím, že do budoucna bude potřeba tým projektu Colours bez bariér rozšířit. Vozíčkářů tam bylo letos docela dost a je předpoklad, že jejich počet bude rok od roku stoupat.

Jako advokátka máš určitě hodně práce. Jak vypadá Tvůj den? Pracuješ denně, pracuješ třeba i na zakázku – jednorázová rada, měsíční spolupráce (než se třeba kauza vyřeší), rady, porady a podobně, nebo jsi zaměstnaná v jedné firmě na dlouho-dobou spolupráci?

Nejsem advokátka. Pro to, abych se jí stala, musím mít tři roky praxe u advokáta a posléze uspět u advokátních zkoušek. Momentálně jsem firemní právnička, která pracuje na poloviční úvazek z domu. Má práce je hodně flexibilní, nemám pevnou pracovní dobu. Jinými slovy – pracuji, když je potřeba – když mi zadají práci. K tomu studuji v doktorském studijním programu občanské právo. Proč vůbec právničina? Pokračuješ v rodinné tradici, nebo Tě k tomu někdo přivedl, či jsi chtěla sama od sebe pomáhat lidem a v advokacii jsi viděla nejlepší seberealizaci?

Studium jsem si zvolila, protože jsem chtěla zůstat v právním prostředí. Moje školitelka je velká autorita a ceněna právnička pro rodinné právo. Je mi ctí, že mě vede ve studiu. Práce byla shoda okolností. Odpověděla jsem na inzerát, poslala životopis a povedlo se. Ve volných chvílích ráda…?

Obecně mám ráda, když se něco děje. Miluji cestování, poznávání nových míst a lidí. Ráda si povídám, třeba u červeného vína. Mám ráda filmy a kulturu vůbec.

Čeho bys chtěla ve svém oboru dosáhnout? Kde bys chtěla pracovat, komu bys chtěla pomáhat – úřad, firma, nezisková organizace či později, po potřebné době praxe, na sebe?

Pro mě ideální právnickou práci ještě stále objevuji a přehodnocuji. Přece jen jsem rok po ukončení magisterského studia. To není zase tak dlouhá doba. Právník musí hodně číst a psát. Pro mě je důležité, abych byla ve své práci alespoň částečně v kontaktu s lidmi.

Foto: Archív Veroniky Vítkové